Věra Jičínská

3. července 1898 v Petřkovicích se narodila rodičům Ing. Dr. month. hx. Jaroslavu Jičínskému, báňskému radovi a vrchnímu řediteli Vítkovického horního a hutního střediska a Gisele, rozené Spothové, dcera  Věra Jičínská. Giselin otec byl vrchním báňským radou a ředitelem dolů.

Jaroslav Jičínský dostal výhodné místo ředitele Rosické báňské společnosti a s celou rodinou se přestěhoval do Božího Požehnání, dnešní Zastávky u Brna. Rodina zde bydlela v přepychově zařízeném sídle o deseti pokojích a s početným personálem. Na fantazii malého děvčátka jistě velmi působil zejména velký park se skleníkem, tenisovými kurty a zelinářskou zahradou, ale také drsné hornické prostředí. Sama později napsala: „ Vyrostla jsem na venkově v sousedství uhelných dolů. Od nejútlejšího mládí pozorovala jsem černé šachty, zapáchající haldy, ohnivé, hrozivě vyšlehující jazyky hutních komínů. Slyšela jsem pronikavé houkání revírní píšťaly, znamení, předcházející srocení ušpiněných upracovaných lidských bytostí, ubírajících se po těžké práci domů do své hornické kolonie. Protikladem tísnivé šedi reálného života byla veselá příroda, jásající tisícerými barvami. Uváděla snivou duši v pohádkovou říši, jejímž středem byl rozsáhlý park, oživený pestrými sochami různých skřítků a trpaslíků. "

Na dívčím lyceu Vesna v Brně studovala Věra Jičínská v letech 1909-1916. Vesna byla v té době vyhlášená jako velmi kvalitní dívčí škola a Jičínská se zde setkala s řadou učitelů, jejichž názory a celkové působení v ní zanechaly hluboké stopy. Nejvíce vzpomínala na školního radu Františka Mareše, přítele bratří Mrštíků. Vesna v té době otevírala žačkám dveře k brněnské kultuře -  studentky navštěvovaly koncerty v Besedním domě, chodily do divadel, např.do do německého divadla na Veveří, i na výstavy. Některé brněnské osobnosti docházely do Vesny také přednášet, například Jiří Mahen četl žákyním své pohádky. Studium trvalo šest let a Vesna dávala dívkám na svou dobu velmi solidní vzdělání, srovnatelné s gymnázii. Jičínská zde dostala základy kreslení, seznámila se s dějinami umění, studovala francouzštinu a němčinu, oba jazyky poté plně využila na svých uměleckých cestách. Získala také lásku k pohybu, která ji provázela celý život (později byla Sokolkou a cyklistkou).

V roce 1913 byl Jaroslav Jičínský angažován Dunajskou paroplavební společností jako ředitel dolů v Pécsi (Pětikostelí) v Uhrách, kde setrval až do svého pensionování v roce 1931. Věra do Pécse pravidelně dojížděla ze všech svých pozdějších působišť: Brna, Mnichova, Paříže i Prahy. 
Na brněnské Vesně se zformovalo její rozhodnutí nastoupit na výtvarnou dráhu. Téhož roku si do svého deníku  v roce 1913 zapsala vzpomínku na setkání s malířem Alfonsem Muchou při při návštěvě popovického faráře Augustina Kratochvíla.

V červnu 1916 složila maturitní zkoušku, pokouší se o přijetí na vídeňskou akademii.

Studium na uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Františka Kysely. 

Studium na Königliche Kunstgewerbeschule v Mnichově v ateliéru knižní úpravy a knižní grafiky prof. Fritze Hellmuta Ehmckeho.

7. září, Paříž – VJ přijíždí do Paříže s Hanou Bernkopfovou/Hladíkovou a usazují se v rue de l'Abbé-Grégoire v č. 31, společně s nimi přijíždí na studijní pobyt v Paříži také spolužačky VJ z UPŠ Marta Jirásková a Mary Durasová, sochařky, obě žačky Oty Gutfreunda

listopad, Paříž – VJ navštěvuje malířské kurzy na L'Académie de la Grande Chaumiere, které zde od r. 1921 vede Othon Friesz

Počátek roku, Paříž –  VJ si s Martou Jiráskovou pronajímají ateliér v Rue de l´Orne nedaleko Seiny, Marta Jirásková VJ portrétuje

březen – cesta po jižní Francii a do Španělska (společně s Ursulou Hobhouse a Minkou Podhajskou)

duben, Paříž – zřejmě krátká a nedoložená stáž na Académie russe (Académie Vassilieff) v ateliéru Wassili (Basila) Shoukaeva

červen – cesta do Beauvais, společně s Martou Jiráskovou a Rudolfem Keplem (český diplomat, do r. 1930 pracoval v Paříži v ČTK a na velvyslanectví)

konec července, Paříž – VJ a Marta Jirásková se stěhují do Rue Vercingétorix č. 50, přidá se k nim Mary Durasová

přelom 1924/1925, Paříž – VJ přechází na Académie Moderne k Fernandu Legerovi

24. prosinec, Paříž – Štědrý večer s Janem Zrzavým v jeho ateliéru

31. prosince, Paříž – společný silvestr v ateliéru na Rue Vercingétorix ve společnosti Mary Durasové, Marty Jiráskové, Jana Zrzavého, Bohuslava Martinů, Františka Muziky, Bedřicha Feuersteina a dalších

jaro, Paříž – účast na jarním Salon des indépendants (obraz Pět aktů a pastel Harmonikář), VJ přestupuje k André Lhotovi do Académie André Lhote v rue d'Odessa č. 18

duben až prosinec, Paříž – pracuje pro československý pavilon na Mezinárodní výstavě dekorativního a průmyslového moderního umění v Paříži

Velikonoce – návštěva Trouville a Dauville v Normandii (společně s Vincencem Breitem)

léto, Paříž – VJ se stěhuje do nového ateliéru v Rue Fondary č. 37

srpen, Paříž – VJ v Paříži navštívil spolužák Vladimír Maisner

září – cesta do Rouen spolu s Mary Durasovou, Maxem Kopfem, Antonínem Friedlem a Annou Vokálkovou

na Vánoce se přes Švýcarsko vrací k rodičům do Pětikostelí

Roku 1925 založil své samostatné učiliště André Lhote, kterého před tím mohla Jičínská potkávat v L'Académie de la Grande Chaumiere. Dnes tohoto představitele analytického kubismu a člena Section d'Or hodnotíme především jako velmi úspěšného pedagoga, jenž svoji slavnou Académie André Lhote v rue d'Odessa č. 18 vedl až do své smrti. Byl pověstný svou metodou i disciplínou, napsal několik příruček pro malíře a působil i při budování uměleckého školství v Egyptě a Brazílii. Fotograf Henri Cartier-Bresson, jenž do Lhotovy školy nastoupil rok po Jičínské, často hovořil o vlivu Lhotových kompozičních zásad, které přenesl do své práce fotografa. Věru Jičínskou zřejmě duch této školy přitahoval, vydržela zde nejdéle a stopy Lhotova vlivu jsou u ní zřejmé a byly ji občas vyčítány.
 
Rok 1925 byl velmi důležitý pro pařížský pobyt Věry Jičínské. Usazuje se trvale v rue Fondary, stabilizuje se okruh jejích přátel, zejména vztah s Janem Zrzavým a Bohuslavem a Charlottou Martinů, a daří se jí také na pařížských salonech. Kupodivu věnuje část úsilí i své původní grafické profesi. Pracuje totiž systematicky. Motiv, který považuje za zásadní, si zvykla opakovat a ověřovat jak v kresbě a několika malovaných variantách, tak se také někdy vrací k rydlu a zkouší vyznění v černobílé formě.

jaro, Paříž – účast na jarním Salon des indépendants (Podobizna Lydie Wisiakové a Pohled z okna ateliéru), navštěvuje i nadále Académie André Lhote v rue d'Odessa č. 18

10. až 30. března, Paříž – vystavuje se školou André Lhoty v rue du Cherche

6. dubna až 11. května – studijní cesta do Anglie a Skotska

červenec, srpen – společně s Pierre Maurelem a Ursulou Hobhouse cesta do Bretaně (St. Malo, Dinan, St. Cast)

Galerie La Boétie, Paříž – na výstavě navazuje VJ kontakty s budapešťskými výtvarníky

srpen-září, Brno – vystavuje na výstavě Českoslovenští umělci z Paříže, pořádanou Spolkem výtvarných umělců Aleš

26. srpna až 3. října, Nemzeti Szalon Budapešť – vystavuje společně s Tiborem Bakossem, Tiborem Bánem a Ferencem Zajtim

podzim, Pecs – účast na výstavě Spolku výtvarných umělců a přátel umění v Pětikostelí (A Pécsi képzomůvészek és múbarátok társasága)

Vánoce, Paříž – slaví společně s Janem Zrzavým a Bohuslavem Martinů u Rudolfa Kepla

jaro, Paříž – účast na jarním Salon des indépendants (Podobizny Lydie Wisiakové a slečny Rumlerové)

14. května až 5. června, Praha – samostatná výstava v Alšově síni Umělecké besedy

20. května až 4. června, Paříž, Galerie A. G. Fabre, rue Miromesnill – skupinová výstava šesti českých výtvarnic (V. Dysmasová, V. Jičínská, A. Macková, J. Winterová-Mezerová, M. Podhajská, H. Šrámková)

červen – cesta za rodiči do Pětikostelí přes Prahu, Brno, Bratislavu, Slovensko, Balaton a Budapešť (s Ursulou Hobhouse)

závěr roku, Pětikostelí – účast na podzimní výstavě Spolku výtvarných umělců a přátel umění

Vánoce u rodičů v Pětikostelí

leden, Budapešť – účast na Nemzeti szalon (pastel Piano)

jaro, Paříž – účast na jarním Salon des indépendants (Podobizna Lydie Wisiakové),

1. až 14. dubna, Pětikostelí – účast na jarní výstavě Spolku výtvarných umělců a přátel umění

srpen – cesta na Ile d´Oléron, St. Trojan (s Marií Tymichovou, jejím bratrem Janem a M. Hájkovou)

podzim, Paříž – poprvé účast na Salonu d'automne (Podobizna Lydie Wisiakové v národním kroji?)

4. až 11. listopad, Pětikostelí – 4 pastely na podzimní výstavě Spolku výtvarných umělců a přátel umění

leden, únor, Praha – účast na členské výstavě Umělecké besedy v Obecním domě v Praze

jaro, Paříž – účast na jarním Salon des indépendants (Podobizna Lydie Wisiakové a Pohled z ateliéru na rue Fondary)

březen, duben, Pětikostelí – účast na výstavě Spolku výtvarných umělců a přátel umění 

březen, duben – cesta do Bretaně, Chantilly, Montmorency (společně s Egonem de Cindrić)

červen, červenec – cesta do Chevreaux a Provence (společně s Egonem de Cindrić a Desirée de Teglas)

srpen – pobyt v Camaret (společně s Janem Zrzavým, Ursulou Hobhouse a M. Hájkovou)

září – pobyt v Chevreaux (společně s Robertem Rouasem)

podzim, Paříž – účast na Salon d'automne (Ležící dívčí akt)

Štědrý den a silvestr v ateliéru Jana Zrzavého

"… při druhých Vánocích v Paříži jsem už měl ateliér a už jsem měl přátele Čechy, byl tam Martinů, Jirásková a kolik jiných. Tak že prý si uděláme Štědrý večer u mne. Vystrojil jsem stromeček, v protější malé restauraci nám připravili večeři, smažené ryby, polévku z ústřic a já nevím co ještě. Asi v šest hodin, když už jsem dodělával poslední přípravy, prostíral stůl a všechno uklízel, přišel Muzika a mermomocí chtěl, že musíme mít lampu nad stolem. Lampa visela ze stropu na dlouhé šňůře, tak ji tahal doprostředka, deštníkem ji pořád pošťuchoval, až najednou bum! Krátké spojení a v celé čtvrti zhasla světla. Co teď? Vzal jsem svíčku, ale vyhlídky byly hrozné. Muzika se sebral, šel někam telefonovat, pak přivedl nějaké elektrikáře a ti to spravili. Tak jsme byli zachráněni a měli jsme moc hezký Štědrý večer. Byl tam Martinů, Muzika, Věra Jičínská, Marta Jirásková, jihoslovanský malíř Režek. Moc hezky jsme se měli. … Pak se pamatuju ještě na jedny Vánoce v Paříži, to bylo o několik let později. Na Montmartru jsem měl malé studio s nádhernou vyhlídkou na Sacré Coeur. Tam jsme se sešli: já, Věra Jičínská, Martinů s paní a hezky jsme to strávili. To už jsme dělali smaženého kapra a Věra Jičínská mi chtěla mermomocí pomáhat. Já jsem do toho zapomněl něco dát, ale k jídlu to bylo. Tak to byl ten třetí Štědrý večer. Bylo to moc hezké a rád na to vzpomínám, protože jsme se měli všichni rádi, nic jsme si nezáviděli, hezky jsme se snášeli, bylo to lepší než tady."

jaro, Paříž – účast na Salon des indépendants (Sedící akt, La Tour Cesar)

2. až 17. květen, Paříž – výstava v Galerii Mary-Elizabeth, Ile Saint-Louis (16 maleb, 3 pastely, 3 grafické listy)

konec května, Paříž – výstava ve Stálé čsl. galerii v Palais-Royal

květen, červen, Paříž – účast na Salonu des Tuileries (Podobizna Lydie Wisiakové, Černoška na bílém pozadí, Kostel v Chevreaux, Kostel Saint-Pierre na Montmartru)

červen – cesta do Normandie (Rouen, St. Pierre-en-Port)

září, Buenos Aires – účast na Výstavě ženského umění československého, Generální konzulát RČS

září, Pětikostelí – pobyt u rodičů, přijíždí Prokop Laichter

říjen, Praha – pobyt u Laichterů

15. listopadu, Paříž – svatba s Prokopem Laichterem

podzim, Paříž – účast na Salonu d'automne (Černošská matka)

Vánoce, Paříž – v rue Fondary s Prokopem Laichterem

Pařížský život bylv elice vyčerpávající a demotivující byl také postoj rodiny, která neschvalovala bohémský způsob života mladé umělkyně. Situace rychle vykrystalizovala v okamžiku, kdy se v Paříži objevil dávný spolužák z Uměleckoprůmyslové školy Prokop Laichter. 15. listopadu 1930 se vzali na pařížské radnici a příští rok v květnu opustila malířka Paříž, ve které prožila téměř osm let. Její další životní osudy již běželi po jiných souřadnicích, ale roky strávené v srdci výtvarného světa, dosažené výsledky, intelektuální a malířská zkušenost a cenná přátelství se vtrvale promítaly i do následujících kapitol práce Věry Jičínské.

jaro, Paříž – účast na jarním Salon des indépendants (Dvě cikánské podobizny)

květen, Paříž – účast na Salon des Tuileries

duben – cesta do Belgie (Brugy, Ostende, Antverpy)

14. květen, Paříž – VJ opouští Paříž, na nádraží se přišli rozloučit Ursula Hobhouse, Jan Zrzavý a tanečnice Zora Šemberová, v ateliéru v rue Fondary se usazuje Jan Zrzavý a bydlí zde až do jara roku 1934, kdy se přestěhoval za svými přáteli Martinů a Tichým do rue des Vanves

Na konci května a začátku června 1930 se Jičínská zabydluje v Praze, zařizují si s Prokopem Laichterem malý byt s ateliérem a velkou terasou v nejvyšším patře domu nakladatele Jana Laichtera v ulici U Riegrových sadů 4. V červnu odjíždí na týden k sestře do Brna a setkává se zde s Emanuelem Hrbkem a se svým spolužákem z Uměleckoprůmyslové školy Petrem Dillingerem, který v Brně učil na Škole uměleckých řemesel. 
Léto strávila Jičínská v Dobrušce, kde Laichterovi vlastnili dům a poté se tyto dvouměsíční i delší pobyty opakovaly každoročně. Na konci září se vrací do Prahy.

V letech 1933 a 1934 podniká s Prokopem Laichterem společné výpravy na Slovensko. VJ zde také fotografuje. 

Paříž, Salon des Indépendants
Paříž, Salon des Tuileries
Brno, Členská výstava Skupiny V. U. v Brně, Künstlerhaus

Druhou cestu na Slovensko zahájili manželé již v červenci roku 1934 a setrvali zde až do září. Nejprve navštívili
v Ružomberku první lásku Jičínské, spolužáka z uměleckoprůmyslové školy, Vladimíra Maisnera, který zde vyučoval kreslení na gymnáziu. S ním podnikli několik výletů, mj. na Oravu. Poté se přesunuli do Banské Bystrice, odkud vyjížděli na výlety po okolí. Zdrželi se až do půlky září a procestovali Zvolen, Helpu, Dobšinou, Rimavskou Sobotu a Kremnici. Doma v Praze ze snímků adjustovaných na karton vytvářela Jičínská alba a k jednotlivým fotografiím připojovala poznámku o místě, datu a námětu. Vznikla tak pozoruhodná fotogalerie lidí i míst, z nichž některá v následujícím desetiletí zmizela beze zbytku (Telgárt).

Brno, Členská výstava Skupiny V. U. v Brně, Künstlerhaus
Paris, Salon des Tuileries

Brno, Souborná výstava v galerii Skupiny výtvarných umělců v Brně
Brno, Členská výstava Skupiny výtvarných umělců v Brně, Künstlerhaus
Praha, Taneční výstava, budova SVU Mánes
Praha, Kresby, akvarely. Členská výstava Skupiny výtvarných umělců v Brně, Alšova síň Umělecké besedy

V dubnu 1936 uspořádala Jičínské Skupina výtvarných umělců v Brně její soubornou výstavu ve své galerii v hotelu Passage. Byla to první ucelená prezentace její tvorby ze třicátých let. Jičínská vystavila 36 olejů a 8 pastelů z let 1932 - 1936. Jádro výstavy tvořily obrazové cykly Stíny, Mytologický cyklus, Pradleny, zastoupeny byly také obrazy z cest na Slovensko a do Lužice i poslední obrazy z roku 1936 - Krystaly, Odraz a Žlutý interiér.

 4. až 24. července podnikla s manželem a Klubem turistů cestu do Polska a Ruska. Prohlédli si nejprve Varšavu a po té se vypravili do Moskvy, kde po několik dní navštěvovali památky a galerie. Z Moskvy odjeli na Ukrajinu, kde navštívili Charkov a podnikli výlet na Záporoží. Jičínská opět hodně fotografuje a přiváží si z této cesty několik fotografických cyklů.

Praha, Členská výstava Skupiny výtvarných umělců v Brně, Mánes
Brno, Členská výstava Skupiny výtvarných umělců v Brně, Künstlerhaus

4. května 1937 se Věře Jičínské narodila dcera Dana (Danuše). Její velký sen se splnil a tvorba musela ustoupit na několik let zcela péči o dítě. O prvních měsících života své dcery si vedla pod názvem Danušino nejútlejší dětství velmi podrobný deník.

Vystavuje na výstavě SVUM Aleš od 6. do 29 řijna 1939 v budově Mánesa na Riegrově nábřeží v Praze. 

Leden, souborná výstava v Topičově saloně v Praze

Věra Jičínská dospěla dnes k zralosti, k nejzdařilejší sklizni nejlepších plodů svého díla… Našla svůj materiál v pastelu, který nejlépe odpovídal její malířské přirozenosti, dává možnost nekonečnému odstínění a něžnosti její barevné stupnice, jejímu zvláštnímu a jen jejímu koloritu, jenž nejnápadněji její malbu charakterizuje a odlišuje od ostatní současné tvorby, barevným harmoniím, jež v jejích nejlepších obrazech se vynořují, jako něžné a cudné, nesmělé a chvějivé záření ranních červánků z mlčenlivého chladu noci… Jan Zrzavý, z úvodní řeči na výstavě Věry Jičínské v Topičově salónu v r. 1941

Říjen, souborná výstavá v Brně, Spolek výtvarných umělců moravskoslezských Aleš, Pavilon Aleš, Brno. Úvodní text do katalogu napsal Jaromír Pečírka, úvodní řeč Alberta Kutala na zahájení přečetl František Malý.

Městské muzeum v Hradci Králové, 7. - 28. 2. 1943.
Dům umění v Moravské Ostravě, 28. 3. - 22. 4. 1943

Pastely krajin z let 1941-1944, Topičův salon, Praha, 17. 4. - 7. 5. 1944

Laichterovi zakoupili v obci Říčky chalupu čp. 12, až do své smrti sem Věra Jičínská s rodinou často jezdí a zde i maluje. Mimo Laichterovi se v Říčkách usadila početná skupina výtvarníků a dalších osobností české kultury. Pro mnoho z nich se Říčky v padesátých letech staly vítaným azylem.

Fyzická kondice Věře Jičínské v padesátých nedovoluje vrátit se k malířskému stojanu, k malbě. Věnuje se tedy pastelu, akvarelu či kvaši a drobným, skromným krajinným kompozicím a lyrickým pražským vedutám. Často maluje také květiny, zejména ty, co rostou kolem jejich horské chalupy v Říčkách. Tyto drobné botanické portréty - kompozice, kterým malířčin talent vrací dimenzi chladného jara, bohatství letních luk či mlhavé připomínky podzimu ... nenesou zajisté onu pečeť místa svého vzniku a formální vzlet, jako její pařížská plátna nebo obrazy z první poloviny třicátých let, ale svou lyrickou jemností a důvěrným vztahem k „portrétovaným“ tvoří pozoruhodný malířský pandán k básnickým podobiznám květů Jakuba Demla či Jaroslava Seiferta. (K. Jaroš v textu k výstavě Květiny okolo mne Flóra Orlických hor v kresbách Věry Jičínské v Orlické galerii v roce 2016)

V roce 1945 československý stát věnoval Svazu československých spisovatelů zámek Dobříš a svazu výtvarníků chtěl věnovat zámek Hluboká. Výtvarníci však zámek nechtěli a poprosili tehdejší vládu, že by chtěli nějakou vesnici z vystěhovaných Sudet. Tak vlastně v roce 1947 vznikly Říčky. Můj táta Alois Fišárek, Adolf Hoffmeister, Vladimír Sychra se svou ženou malířkou Zábranskou, Koutský řečený Budulínek, Richard Wiesner se svou francouzskou ženou, Vojtěch Tittlbach nebo sochař Žalud. Samozřejmě s nimi se svezli jejich přátelé architekti např.Václav Hilský, Jiří Novotný – hlavní architekt města Prahy, František Cůbr – tvůrce Expa 58, Podzemný- tvůrce domu nazývaného skleňák v Dejvicích, nemocnice Motol nebo též koupaliště v Podolí. Jeho žena byla také malířka. Dále Josef Havlíček, tvůrce Penzijního domu na Žižkově a Pavel Smetana, jeho žena – spisovatelka, která psala kroniku Říček a vydala dvě knihy povídek o Říčkách. Pod Havlíčkem měl chalupu pilot pan Jansa, který létal za války v Anglii a do Říček jezdil z Prahy na kole. Prý to vykonal za 10 hodin. Do Říček také jezdilo hodně hudebníků např. houslista Josef Peška, flétnista Josef Kostohryz, velmi slavný sbormistr Kühn s neméně slavným synem Pavlem, cellista Berka, violista Svoboda a klarinetista a slavný pedagog Václav Žilka. Jestli jsem někoho vynechal, tak se omlouvám, nemám již takovou paměť. (Alois Fišárek ml.)

Věra Jičínská - 25 let malířského vývoje. Dobruška 1947

Od čtyřicátých let Věra Jičínská malovala již téměř výhradně krajinné motivy. Od narození dcery ubíhal její život stále stejným tempem - starost o dceru Danu, vlastní tvorba, vernisáže výstav, spolkové schůze, v létě cesty do Dobrušky a od roku 1946 také do Říček v Orlických horách, kde si Laichterovi koupili chalupu č. p. 12. Komunistický převrat v roce 1948 malířka nesla velmi těžce. Poznamenal život rodiny Laichterovy i rodiny Jičínských. Laichterovo nakladatelství bylo znárodněno a Prokop Laichter v něm začal pracovat jako řadový zaměstnanec. Brněnská vila jejích rodičů byla vyvlastněna a ponechán jim v ní pouze malý byt. Penze jejího otce, která byla do té doby velmi slušná, byla zredukována na minimum. To způsobilo velké hmotné problémy Jičínské, protože její rodina stále částečně žila z otcových příspěvků. Jičínská proto usilovala o další příjem, kde by mohla uplatnit své výtvarné schopnosti a přilepšit rodině. Od roku 1949 navrhovala pro družstvo Tvar pohlednice, především s motivy květin a Prahy. Na podzim roku 1950 zahájila spolupráci s družstvem UPAK, navrhovala i modelovala formy pro drobnou užitnou i figurální keramiku. Proto také malířka v roce 1952 přijala práci na restaurování nástropní fresky v budově tehdejší Československé akademie věd a umění.  Jičínská utrpěla těžká zranění a ještě týž den podstoupila náročnou operaci. Tento úraz zanechal na jejím zdraví trvalé následky a výrazně omezil její pohyblivost - chodila potom již stále o holi. Několikrát ročně se proto absolvovala lázeňskou léčbu, především v Mariánských lázních a v Jáchymově, ale její zdravotní stav se díky následkům úrazu, ale i jistě díky tíživé finanční i společenské situaci po převratu stále zhoršoval.

13. října 1952 Jičínské na schůzi IV. střediska Alše nabídl malíř Emanuel Hradil, aby s ním spolupracovala na restaurování nástropní fresky v budově tehdejší Československé akademie věd a umění. Práce začala 29. října v 8 hodin ráno a s Jičínskou pracovali kromě Hradila ještě výtvarníci Helena Matoušova a Alois Kutilek. Ti si udělali přestávku a sestoupili z lešení a když se vraceli znovu pracovat, zlomilo se pod nimi jedno z nosných prken a celé asi 5 metrů vysoké lešení se zřítilo. Jičínská byla těžce zraněna. Ještě v týž den podstoupila náročnou operaci roztříštěného kotníku. Fatální úraz zanechal na jejím zdraví trvalé následky a výrazně omezil její pohyblivost.

Dcera Věry Jičínské Dana Laichterová jde ve šlépějích své matky a začíná studovat pražské Výtvarné škole. Naváže zde celoživotní přátelství. Jejími spolužáky jsou například Zdeněk Beran, Kateřina Černá, Antonín Málek nebo Pavel Nešleha.

Dcera Věry Jičínské Dana Laichterová pokračuje ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru profesora Aloise Fišárka.

Zřejmě poslední upřímnou radost zažívá Věra Jičínská na svatbě své dcery Dany.  

Věra Jičínská umírá 27. března 1961 v Praze. 

V tomto roce věnoval Prokop Laichter (18.9.1898 Praha - 22.8.1975 Říčky v Orlických horách) městu Dobruška rozsáhlý rodinný archiv rodiny Laichterů. Spolu s ním daroval městu také podstatnou část díla své manželky Věry Jičínské. Dar obsahoval okolo stovky obrazů Věry Jičínské a několik tisíc jejích kreseb a fotografií a je dnes uložen ve sbírkách dobrušského vlastivědného muzea.